První dny u nás

Pro Amy jsem si jela 26. listopadu 2011, všichni jsme se na ní moc těšili, ale jsem přesvědčená o tom, že většina se obávala, jak malou příjme náš bulík Art. Představovali si, jak ji zakousne, dodnes si pamatuju, jak mi taťka volal a snažil se mi mé rozhodnutí rozmluvit, říkal, že nemám rozum, Art ji zakousne, nesnese se s ní, zašlápne jí a už si ani nepamatuji, kolik nešťastných scénářů mi ještě vylíčil, já jsem však byla pevně rozhodnutá. Když na to s odstupem dvou měsíců vzpomínám, musím se smát. Amy právě leží na tom "zabijákovi" Artovi a vypadají naprosto šťastně a spokojeně :).

Začátek však nebyl vůbec jednoduchý. Musím přiznat, že jsem měla tep pěkně vysoký, když jsem poprvé položila malinké vyklepané klubíčko před Arta. Artův pohled znamenal něco jako "a toto je zase co???" a Amy? Ta vypadala, že to s ní sekne. Myslím, že byla zděšena. Kam jsem se to proboha dostala? Co je to za obludu? Tyto otázky jí pravděpodobně probíhaly hlavou.

Celý večer byla vystrašená, trošku smutnila a poplakávala, dorazili jsme však pozdě večer, tak jsme šli všichni brzo spát a usoudili, že ráno moudřejší večera. Když se ráno vzbudila, začala se pomalu rozkoukávat a hlavně se seznamovat s tím bílým obrem. Art z ní byl nadšený a rozpačitý zároveň, hned by se s ní honil, skákal, tahal se o hračky a nechápal, proč je Amy tak opatrná a pořád se před ním schovává. Rychle se ale otrkali a za pár dnů se z nich stali nerozluční kamarádi. Teda Art se tváří, že kdyby Amy tak rychle, jak přišla, zase zmizela, vůbec by mu to nevadilo, ale Amy ho bezmezně miluje. Skáče po něm, spí většinou s ním v pelíšku a když se vrátím s Artem z procházky, tváří se jakoby ho neviděla strašně dlouho. To že jsem přišla já ji moc netankuje, hlavní je, že jsem jí zpět dovedla jejího parťáka.

Amy dává pusinku Artovi